Určitě existují i lidé, kteří tráví celý svůj život plněním povinností, kvůli kterým jim na nic jiného nezbývá čas. Možná jsou to nějací přetížení úspěšní podnikatelé, možná naopak ti, kdo musí v jednom kuse pracovat, jenom aby se udrželi nad vodou, možná nějací workoholici. Ale předpokládám, že většina z nás lidí se jen na tohle neomezuje. Že sice máme své úkoly, které vykonáváme, i když nám nejsou zrovna příjemné, ale vedle toho si děláme i dobře činnostmi, ze kterých pro změnu nemáme třeba vůbec nic než potěšení. Zkrátka my lidé míváme své koníčky, kterými si zpříjemňujeme život.
U každého z nás je to pochopitelně něco jiného, protože nejsme všichni stejní, ale každý nacházíme něco, co nás baví a co nám pomáhá se odreagovat. Někdo něco sbírá, někdo něco kutí, někdo se věnuje pohybu, zatímco jiný vykonává nějakou docela pasivní činnost. To je různé. Ale hlavní je to, že děláme to, co se nám líbí. Protože i to k životu patří. Jenže zatímco někteří z nás mají pro své koníčky podmínky, jiní bohužel nikoliv. Někdo může dělat to, co dělá rád, zatímco jiný si z toho, co by ho bavilo, musí dlouho vybírat, než najde to, čemu se skutečně věnovat může. Protože jsou tu často i objektivní, i subjektivní komplikace.
Každý koníček si totiž žádá své. A ne každý člověk to má. Například já jsem jako mladý velice rád chodil na ryby. A to navzdory tomu, že jsem jakožto neplnoletý mohl k vodě s prutem jenom v doprovodu dospělé osoby, takže mě pořád někdo hlídal, a to někdy i ten, kdo tohoto koníčka neměl, a tudíž se tam ty dlouhé hodiny nudil. Dnes už se tam se mnou nikdo takový nenudí. Ale je to jenom proto, že jsem tohoto koníčka musel oželet. Inu, povinnosti. Mám práci, která mi nedává možnost se učit a znovu skládat zkoušky, a mám také práci, která sice není placená špatně, ale kdo ví, kolik stojí rybářský lístek, povolenka a vše kolem toho, ví, že takové peníze může za podobnou činnost utratit jenom skalní příznivec, mající na to i dost času. A obětovat to kvůli tomu, abych se dostal ojediněle k vodě, se prostě nevyplácí. Takže jsem si musel najít jiné koníčky. Ale třeba se k rybařině vrátím. V důchodu. Což je ale ještě hodně daleko.