Vždycky si pamatuji, jak jsme se měli ve škole učit různé básničky o různé délce na recitační soutěž https://www.zonaumeni.cz/souteze-a-prehlidky. Někdy měly být dlouhé, někdy krátké. Jenže vždycky mě to nějakým způsobem iritovalo. Vlastně jsem ani nechtěla se žádnou učit. Jenže kdybych se ji nenaučila, dostala bych špatnou známku. Takže jsem se vždycky nějakou naučila a předříkala ji před tabulí, i když mě to vůbec nebavilo a vlastně jsem i měla trému říkat nějakou básničku před svými spolužáky. Zato se zpěvem to bylo úplně jinak. Ale o účast v recitační soutěži jsem ani moc nestála.
Celkově jsem raději dělala úplně jiné věci, než recitovala. Ale musím uznat, že jsem ve třídě měla i spolužáky, kteří uměli nádherně recitovat a měli i nádherný přednes. Občas jsem jim záviděla, že z básničky nezapomněli ani jediné slovo a uměli ji fakt dost hezky odrecitovat. Ale tak na druhou stranu – každý umí něco jiného a každý vyniká v něčem jiném a nemůžou všichni umět všechno, to by svět byl docela nudný. Takže jsem se vždycky držela toho, co mě bavilo, a to byl zpěv. Zpěv bylo něco, co mě vždycky vnitřně naplňovalo a šlo mi to. Shodou okolností v rodině mám samé muzikanty, kteří zpívají a hrají na nějaké hudební nástroje, takže jsem se věnovala tomuhle.
Prvně jsem jenom zpívala a jezdila po různých soutěžích a potom jsem ke zpěvu přidala ještě i klavír. A nejvíce mě samozřejmě bavilo se učit písničky, které jsem i zpívala. A nebylo to pro mě vůbec těžké, takže jsem se brzo naučila zároveň zpívat, a i samu sebe doprovázet. A byla jsem na sebe fakt pyšná, že jsem se to naučila a že mi to šlo. Ne každý totiž o sobě může říct, že něco takového umí. Ale ať už máte jakýkoliv talent, měli byste na sebe být pyšní a nepodceňovat se. Každý člověk by si měl věřit a mít sám sebe rád takového, jaký je a potom uvidíte, že ten život bude o něco lehčí.