Pokud mluvÃme o lidských emocÃch, pak láska patřà mezi ty, o kterých se hovořà zdaleka nejÄastÄ›ji. Mnozà lidé pak tvrdÃ, že je specifická pouze pro náš druh a jinà živoÄichové ji nemohou cÃtit, neboÅ¥ se v podstatÄ› Å™Ãdà pouze instinkty.
Â
Výzkumy vÅ¡ak ukazujÃ, že to nenà až taková pravda, jak by se mohlo zdát. Koneckonců vÅ¡ichni napÅ™Ãklad vÃme, že je lepÅ¡Ã se nepÅ™ibližovat k samici, která má mláÄata. Nenà pochyb, že je ochotna bránit své potomky proti nebezpeÄÃ, aÅ¥ už skuteÄnému Äi domnÄ›lému, i za cenu vlastnÃho života.
Â
Â
SamozÅ™ejmÄ› můžeme tvrdit, že se jedná o pouhý instinkt, který se vyvinul proto, aby zajistil mláÄatům vyÅ¡Å¡Ã Å¡ance na pÅ™ežitÃ. Když se nad tÃm vÅ¡ak zamyslÃme, stejnÄ› tak tomu je i u lidÃ. My si pouze neuvÄ›domujeme, že se jedná o emoce vyvolané instinkty.
Â
Ve skuteÄnosti jde samozÅ™ejmÄ› o produkci urÄitých hormonů, které v nás vyvolávajà ony pocity, aÅ¥ už se jedná o ten ochranitelský Äi pocit něžnosti. Je to také důvod, proÄ jsme v podstatÄ› naprogramováni, abychom považovali urÄité rysy za roztomilé – napÅ™Ãklad velké oÄi, kulatou hlavu s plochým Äelem a podobnÄ›.
Â
Â
Dobrá, ale co láska mezi partnery? I tu u zvÃÅ™at najdeme. Jsou velmi dobÅ™e známé pÅ™Ãpady, kdy po smrti jednoho z nich ten druhý velmi brzy následoval, a to jak v divoÄinÄ›, tak i v lidské péÄi. Nenà tedy pochyb o tom, že si i nÄ›které druhy zvÃÅ™at dovedou vytvářet mezi sebou silné vazby, a tedy i cÃtit lásku.
Â
OpÄ›t se tedy ukazuje, že nejsme až tak výjimeÄnÃ, jak bychom si o sobÄ› rádi mysleli. Ve skuteÄnosti totiž máme s ostatnÃmi zvÃÅ™aty spoleÄného mnohem vÃce, než jsme si ochotni pÅ™iznat. A na to bychom nemÄ›li zapomÃnat.
Â
Pokud se tedy jedná o lásku, pak ani to nenà výluÄnÄ› lidská vlastnost, aÅ¥ už se jedná o jakoukoliv jejà podobu. Myslet si opak je naprostým nepochopenÃm toho, jak pÅ™Ãroda vlastnÄ› funguje, a tedy i nepochopenà nás samých.